Valašský odzemek

Mužský sólový tanec odzemek patří do širšího okruhu lidových tanců, které známe z různých částí Moravy a Slezska, ale i ze sousedního Slovenska, Polska, Rumunska a dalších karpatských oblastí pod různými názvy jako hajduch, hajduk, Ondráš, Ondrášův skok, zbojnicki či zbujnik. Přívlastek valašský pak vymezuje geografický výskyt tance. S odzemkem se totiž můžeme setkat i v dalších moravských regionech, především na Horňácku a na Strážnicku – dnes však spíše okrajově, neboť mnohem větší oblibě se těší tanec verbuňk. A tak zůstává Valašsko hlavním centrem, kde odzemek vystupuje z řady ostatních lidových tanců jako jedinečný současný taneční fenomén.

Odzemek je ryze mužskou záležitostí a k jeho zvládnutí je potřeba výborná fyzická kondice a pravidelný trénink. Tančí se ve dvoučtvrtečním rytmu, zpravidla na jediný nápěv písně Hopsa, chlapci, od země, která má nepřeberné množství slok. Tempo tance i náročnost kroků se postupně zvyšují. Nejprve dá tanečník pokyn muzice tím, že si odzemek „poručí“ a zazpívá některou z mnoha slok oblíbené písně. Po úvodním skoku následuje nejpomalejší část tance, kdy tanečník pomaličku a precizně vyšlapává jednoduché sunné kroky, které postupně přecházejí v rychlejší poskoky po kruhu, výskoky od země, tzv. spodkové a vrchové figury a celý tanec graduje friškou – rychlou a temperamentní sérií tanečních figur a výskoků ukončenou úderem tanečníka rukou o zem. Oblíbenou rekvizitou mnoha tanečníků je obušek – sekyrka na dlouhém topůrku, která sloužila jako opora pro chůzi v horském terénu a zároveň mohla být využita jako osobní zbraň.

Vznik tance odzemek je spojován s kulturou karpatských pastevců a první zprávy o něm se datují do první poloviny 17. století. Svůj dnešní název však získal až později, v průběhu století devatenáctého. Mezi nejstarší díla, z nichž se o odzemku dozvídáme, patří cestopisné a topografické texty Josefa Heřmana Agapita Gallaše (1756–1840), Franze Josefa Sulzera (1727–1791), Honoraty Zapowé (1825–1856) nebo Balthasara Hacqueta (1739–1815).

Nejstarší historie odzemku je spojována s prostředím horských salaší – sezónních sídel pastevců, kteří na jaře vyháněli stáda ovcí z údolí do hor, kde je pásli až do podzimu. Těmto pastevcům se říkalo „valaši“. Tanec je spojován ale i s vojenským prostředím. V minulosti býval součástí vánočních pastýřských her, chlapeckých her i tanečních zábav. Díky improvizaci každý tanečník pojímal odzemek po svém. Některé pohybové prvky se však opakovaly, jeden tanečník od druhého je napodoboval, a tak vznikly ustálené odzemkové figury.

S odzemkem se pojila také hudba typická pro horské pastevce – tanečníky nejčastěji doprovázely gajdy nebo píšťala. Teprve ve 20. století se jako hudební doprovod ustálila cimbálová muzika, kterou si s odzemkem spojujeme dodnes.

Vše se začalo měnit v průběhu 19. století. Salašnický způsob hospodaření postupně ustupoval efektivnějšímu intenzivnímu chovu dobytka podpořenému modernizací zemědělské techniky. Spolu se zánikem jeho přirozeného prostředí začal upadat v zapomnění také odzemek. A tak se ke konci 19. století dozvídáme ze skromných zpráv v tisku o osobnostech, které jako poslední uchovávaly odzemek v živé a přirozené podobě. Byli mezi nimi například Váleček zvaný Michálek z Vranecké Kyčery a Karel Zbranek z Nového Hrozenkova. Jeho vnuk Rudolf Londin (1901–1936) se ve své době stal ikonou valašského odzemku. Zároveň s ním se odzemku věnovali jeho vrstevníci, učitel a výtvarník Karel Langer (1903–1998), Jan Kobzáň (1901–1959) z Liptálu, o něco starší Miloš Kašlík, který pocházel z Vidče, ale většinu aktivního pracovního života strávil ve Valašském Meziříčí či bratři Stavinohové z Velkých Karlovic. Právě těmto osobnostem vděčíme za to, že odzemek nezanikl, oni naopak odzemek ve 20. a 30. letech opět zpopularizovali.

To bylo možné díky dvěma věcem. První z nich byl již zmíněný zájem o zanikající lidovou kulturu, který proběhl celou Evropou. V této atmosféře došlo také na Valašsku k přelomové události – bylo založeno Valašské muzeum v přírodě a uspořádána velká národopisná slavnost Valašský rok konaná 18.–20. července 1925 při příležitosti jeho otevření. Valašský rok se stal oslavou obyvatel Valašska, jejich předků a rychle zanikající lidové kultury a důležitým podnětem pro podporu mnoha projevů její druhé existence. Vystoupila na něm řada skupin z různých lokalit Valašska, většinou zorganizovaná právě pro tento účel a mezi vystupujícími byli také Rudolf Londin a Karel Langer s odzemkem.

Druhým impulzem, jenž definitivně zpečetil budoucnost odzemku, byl vznik národopisných skupin – valašských krúžkú, které se později přerodily ve folklorní soubory. Několik z nich ve 30. letech 20. století založili i Jan Kobzáň a Miloš Kašlík. Mezi ty nejstarší se řadí soubory Vsacan a Jasénka ze Vsetína, Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm, Radhošť z Trojanovic, Ondráš z Frenštátu pod Radhoštěm nebo Bartošův soubor ve Zlíně. Úsilím Miloše Kašlíka, Jana Stavinohy a Jana Kobzáně se odzemek stal součástí jejich repertoáru. Od nich se odzemek naučila většina poválečných odzemkářů, byť mimo větší centra regionu si chlapci odzemek začali osvojovat také spontánně, dle toho, co slyšeli nebo viděli. Spojením Kašlíkových pedagogických schopností a příkladu Jana Stavinohy, který s odzemkem také vystupoval, byl tanec předán dalšímu pokolení.

Po druhé světové válce byl o folklor velký zájem, a tedy i dostatek příležitostí k vystoupením. Zároveň se od 50. let začala konat školení odzemku a dalších lidových tanců. Velkou motivací byly také Soutěže tvořivosti mládeže – soutěžní přehlídky. Ty zároveň zajišťovaly neustále novou tvorbu a vzrůstající uměleckou úroveň souborů.

V této atmosféře vyrůstala nová generace odzemkářů, která se už neučila od Kobzáně, Stavinohy a Kašlíka, ale od poválečných tanečníků. Mezi nejvýznamnějšími osobnostmi této éry můžeme zmínit Františka Růžičku (nar. 1946), Antonína Bitalu (nar. 1949), Jiřího Stanovského (nar. 1956), Jaroslava Jurajdu (nar. 1953), Svatoslava Válka (nar. 1956) či Luboše Oravce ml. (nar. 1961). V té době již fungoval systém okresních školení v lidových tancích, které vedli Zdenka Jelínková (1920–2005), František Bonuš (1919–1999) nebo Jiří Pospíšil (1927–2004). Nejvýznamnějším metodikem pro odzemek se stal Jiří Parduba, který pro své žáky připravoval i metodické příručky.

Příznivou situaci podtrhla 70. léta a vznik Memoriálu Dušana Růžičky – první pravidelné soutěže v odzemku na Valašsku. Memoriál Dušana Růžičky se zrodil na bále souboru Rusava v Bystřici pod Hostýnem v roce 1977. Proběhlo zde deset ročníků, než se soutěž přesunula do Vsetína a do Rožnova pod Radhoštěm, kde je známá pod názvem Kdo vyskočí, ten je chlap. Důležitou osobností, která stála u vzniku soutěže, byl etnograf Karel Pavlištík, podle nějž byla motivací pro vznik soutěže snaha podpořit zájem o lidový tanec, hlavně mezi mladými lidmi, a zvýšit úroveň mužského tanečního projevu ve folklorních kolektivech. Soutěže se staly velmi oblíbenou součástí folklorních festivalů a členům různých folklorních souborů umožnily poměřit své síly. Rivalita mezi nimi přispívala ke stálému zkvalitňování tanečních výkonů. Důležitým momentem pro uchování a předávání odzemku se staly audiovizuální záznamy akcí, na nichž se odzemek tančí. Systematicky jsou pořizovány od roku 1992.

V 90. letech byli za špičkové tanečníky odzemku považováni Pavel Tomeček (nar. 1963), Roman Martinek (nar. 1972), Petr Grebeň (nar. 1978), Petr Mílek (nar. 1971), Petr Šamánek (nar. 1969), Roman Růžička (nar. 1971), Josef Goláň (nar. 1977), Jan Ryška (nar. 1978), Viktor Dvořák (nar. 1979), Ondřej Dobrovolný (nar. 1975) a další. Po nich excelovali především Vojtěch Goláň (nar. 1983), Jakub Ekart (nar. 1981), Dominik Vrba (nar. 1995), Eduard Vlček (nar. 1983), Daniel Preisler (nar. 1996) nebo Lukáš Cahlík (nar. 1997). Kdo se vyjeví jako největší talent generace narozené po roce 2000, ukáže čas.

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky – 2012
Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Zlínského kraje – 2014