Velehrad – most, 2011

V roce 2011 proběhla rekonstrukce barokního mostu na Velehradě. Při rekonstrukčních pracích byly narušeny archeologické situace a proveden záchranný výzkum. Ten potvrdil existenci starších konstrukčních prvků mostu z období vrcholného středověku. Barokní most převádějící silnici III/42821 přes potok Salašku na Velehradě je součástí Ústředního seznamu kulturních památek ČR (rejstříkové číslo 36132/7-3548). Nachází se u západního okraje areálu velehradského kláštera u kaple sv. Jana Nepomuckého na silnici ve směru z Velehradu na Zlechov. Most v dnešní podobě byl postaven v letech 1764–1766 na pokyn velehradského opata Filipa Zuriho (Pojsl 2006, 210). Podle data na kamenném podstavci odkrytém při stavebních pracích pochází most, respektive jedno z jeho stavebních fází již z roku 1662. Jeho tehdejší pravděpodobná podoba se třemi pilíři je dobře viditelná na rytině z roku 1667 reprodukované K. Hirschmentzlem. Součástí mostu byly původně i sochy svaté Luitgardy pod křížem a svatého Bernarda od sochaře Ondřeje Schweigela, které jsou také samostatně prohlášeny za kulturní památku. Dnes jsou sochy umístěny u západní klášterní brány velehradského kláštera. Jejich umístění na mostě zužovalo průjezdní profil již tak úzkého mostu, ale především byly sochy vystaveny velkému nebezpečí jejich poškození projíždějícími vozidly.

Nosnou konstrukci mostu tvoří pískovcová segmentová klenba. Nosná konstrukce plynule přechází do spodní stavby z kamenných pískovců. Délka přemostění je 7,30 metru, šířka mostu je 5,80 metru, volná šířka mostu je 4,50 metru a šířka mezi obrubami na mostě, tedy šířka vozovky, je 3,80 metru.

Vlastní záchranný archeologický výzkum proběhl na přelomu června a července roku 2011. Podnětem k jeho zahájení bylo narušení kamenných základů konstrukce mostu v jeho SZ části, kde se nejspodnější vrstvy zdiva svým charakterem odlišovaly od vrstev svrchních a tím je bylo možné považovat za chronologicky starší. Druhým důvodem bylo odkrytí původní barokní dlažby objevené po odstranění současné kamenné dlažby a navážkových vrstev. Veškeré stavební akce na mostě byly dokumentovány.

Zájmová plocha výzkumy byla vytýčena na západní a východní straně okraji mostovky, na severní straně (směrem k Velehradu) byla prodloužena mimo vlastní mostovku tak, aby bylo možné odkrýt základy předpokládaných starších kamenných pilířů (sonda S1). Pro ověření situace z jižní strany mostu (směrem ke Zlechovu) byly začištěny a zdokumentovány výkopy po bagru (sonda S2).

Nejdříve byla v prostoru celé zkoumané plochy začištěna a vypreparována barokní dlažba se zachovanými vyjetými kolejemi po vozech. Zemina získaná ze začišťování pozůstatku dlažby byla následně prozkoumána pomocí detektoru kovů. Celá plocha byla následně zaměřena pomocí nivelačního přístroje a fotograficky zdokumentována kolmými i šikmými fotogrammetrickými snímky ve čtvercové síti o velikosti 1×1 m. Dlažba byla tvořena nepravidelnými kameny o průměru 0,2–0,4 m, druhotně v ní byl použit i fragment žernovu. Velmi dobře bylo možné rozpoznat místa jednotlivých oprav tam, kde byla dlažba rozdrolena nebo vymleta. Tyto reparace byly tvořeny pomocí dosypávek tvořených hlínou a zlomky cihel. Dlažba samotná byla vyskládána do sypané pískové vrstvy a od klenby mostu byla oddělena vrstvou navážek. Po jejím zdokumentování a zaměření byla dlažba následně v prostoru výzkumu (sondy S3) částečně rozebrána.

Aby bylo možné odkrýt základy nebo pozůstatky předpokládaných starších kamenných pilířů, byla vytýčena v severní části napříč mostem sonda S3 jako rozšíření sondy S1 do tvaru písmene L. Opět respektovala ze západní a východní strany okraje mostovky. Její jižní okraj byl přizpůsoben dochovaným reliktům barokní dlažby. Veškeré výkopové práce v sondě S3 byly vedeny ručně a vytěžená zemina byla následně prozkoumána pomocí detektoru kovů. Hloubka výkopu byla 3,9 m k patě základu mostu pod úroveň potoka Salašky. Zásypové vrstvy konstrukce mostu v sondě S3 byly jednolité až do hloubky 2,8 m od vrchního okraje opěrné zdi. Víceméně se jednalo o hnědou vrstvu hlíny (vrstva V1) promísenou úlomky zvířecích kostí, cihel, keramiky a skel. V rámci možností bylo možné keramiku přiřadit rozmezí 15.–18. století. Od hloubky 2,8 m bylo možné odlišit druhou stratigrafickou vrstvu (vrstva V2). Ta byla tvořena černou hlínou, silně promáčenou spodní vodou z potoka Salašky. V ní byly zachyceny úlomky cihel, kostí a keramiky odpovídající 14.–15. století. V rámci detailnějšího stratigrafického členění bylo možné vrstvu V2 rozdělit na vrstvu šedé jílovité zeminy (V2a) rozšiřující se kuželovitě od horního okraje pátého schodu (hloubka 3,6 m), která byla zahloubena do starší vrstvy (V2b) tvořené výhradně tmavě černou jílovitou hlínou. Rozpoznatelná byla i vrstva tmavší šedé hlíny (V2c) u severního okraje profilu.

V prostoru sondy S3 byla odkryta kamenné konstrukce mostového oblouku, která se kaskádovitě rozšiřovala do celkem 5 schodů, aby se docílilo odlehčení váhy oblouku. Stejně tak byly v prostoru sondy S3 odkryty i základy západní a východní zdi, ohraničující základy. Zásyp celé konstrukce byl až do hloubky 2,8 m jednolitý, tvořený hnědou hlínou a v něm nalezený archeologický materiál můžeme datovat do rozmezí 15.–18. století. Od hloubky 2,8 m až po dno výkopu (3,9 m) zásyp přecházel do tmavě černé vrstvy hlíny, hojně nasáklé spodní vodou a s obsahem keramického materiálu datovatelného do 15. století. Charakter zdiva v této vrstvě (od čtvrtého schodu) z masivních pískovcových kvádrů se odlišoval od zbylé konstrukce a odpovídal spíše dolní části základu západní zdi. Její základy sahaly do hloubky 2,9 m a její charakter odpovídá dvěma stavebním fázím – prvních 0,6 m od spodu zdi (základu) je tvořena mohutnějšími kameny a zbylá konstrukce směrem nahoru byla pravděpodobně dozděná později. Navíc konstrukce klenby mostu byla ve spodní části (pátý schod) se západní zdí svázána, naopak směrem nahoru (od čtvrtého schodu nahoru, tj. od hloubky 1,6 m) byla zeď pouze přizděna. Východní zeď měla jednolitý charakter sahající pouze do hloubky 1,6 m a byla po celé ploše stavebně svázána s konstrukcí klenby.

Celou situaci je možné interpretovat tak, že základy mostní konstrukce pochází pravděpodobně ze 14.–15. století, pokud se budeme držet datování materiálu ze zásypu. Tehdy zde mohl být postaven most na kamenných pilířích a zbytek konstrukce (mostovka) byl dřevěný. V  barokním období byl původní pilíř zesílen do západu proti proudu potoka Salašky ochrannou zdí, čemuž by odpovídal odlišný základ západní zdi a jeho neprovázanost s konstrukcí klenby. Teprve v polovině 18. století byl vybudován most stávající, přičemž k jeho stavbě byly využity starší pilíře, které byly začleněny do konstrukce klenby (výzkumem doložený čtvrtý a pátý schod). Dostavěny byly obě obvodové zdi, které jsou podle provázanosti zdiva současné a vybudována klenba. Výzkum tak posunul historii vzniku doposud nejstaršího mostu ve Zlínském kraji a rozšířil znalosti o stavebním vývoji kláštera na Velehradě.