Vizovické pečivo

V obřadní a obyčejové tradici nabývaly pečené a smažené těstové výtvory vedle funkce pokrmu také magicko-prosperitní, ochranné či obětní významy. Lidové pečivo tak představovalo zvláštní druh zvykoslovných předmětů, jehož životnost byla dána nejen trvanlivostí materiálu, ale i dodržováním obyčejových a obřadních zvyklostí, pro které se hotovilo. Díky své funkci a užitelnosti se toto pečivo stalo nedílnou součástí oslav a hostin nejen při významných rodinných příležitostech, jako byly křtiny, svatby, pohřby, ale i při každoročně se opakujících výročních svátcích.

Tradiční ozdobné a figurální pečivo se připravovalo z různých těst dvojím způsobem – za použití forem a tvarováním z volné ruky, dotvářené jen za pomoci nože, případně nůžek. Osobitého lidového ztvárnění doznalo právě trvanlivé figurální pečivo z Vizovic.

Výroba zlatavých figurek z kynutého těsta zde existuje již více než 160 let, město však zhruba od počátku 20. století proslulo svou rozvinutou domáckou výrobou nejedlého figurálního pečiva specifické receptury. Původní motivy představují různé zvířecí motivy a lidské postavy, z nichž se časem začaly vytvářet také miniaturní kompozice podobné těm na tradičních svatebních koláčích.

Receptura těsta na výrobu vizovického pečiva je jednoduchá: hladká mouka a voda. Nekynuté těsto se modeluje volně v ruce, bez použití formiček či vykrajovátek, pěti typickými technikami výroby (střih, krájení, mašličkování, vpich a obtisk) do tvarů daných tradicí a vyznačujících se výraznou osobitostí výtvarného projevu. Jen takové vzory vycházející z výrobní tradice lze označit za vizovické pečivo.

Historické prameny a kronikářské záznamy uvádějí první zmínky o existenci podomácké výroby figurálního pečiva ve Vizovicích již v polovině 19. století. Jeho produkce se rozšířila koncem 19. století a je spojena se zdejším pekařským rodem Lutonských, jehož příslušníci zajišťují pokračování rodové tradice také v současnosti. Pečivo v podobě zvířátek, ptáčků i lidských postav se peklo ke svátku sv. Mikuláše, v období vánočních a velikonočních svátků. Na objednávku se vyrábělo převážně ke svatbám a křtinám. Původní sortiment tvořily jednoduché zvířecí motivy, které byly součástí přírody a života zdejšího lidu. Vedle své specifické tvarové stránky nesly též svůj symbolický význam vnímaný a oceňovaný v dobovém měřítku lokálního společenství – více u starších generací než u současníků – vztahující se k původní, ale i novodobé symbolice prosperity, ochrany a lásky. Vizovické pečivo se svou původní zvykoslovnou funkcí spojovanou s rituály přechodu (mezi končící zimou, nastupujícím jarem nebo mezi jednotlivým společenským a sociálním statusem u svateb, křtin) nese ochranné, plodnostní a prosperitní významy. V prostředí tradiční lidové kultury se věřilo, že pečivo v podobě ptáčků a zvířátek mělo přivolat jaro a zabezpečit úrodu na polích. Pekly se na Květnou neděli nebo první postní neděli, případně o velikonočních svátcích. Pečivo v podobě hadů, ještěrek, ptáčků, psů, slepic, husiček, kohoutů, koníků, jelínků, lišek aj. se peklo i v předvánočním období a mělo obdobnou funkci.

Za dobu své existence poskytly těstové figurky živobytí šestatřiceti nám známým výrobcům, kteří žili a tvořili ve Vizovicích, případně z Vizovic pocházely jejich rodiny nebo tvůrci samotní. Za původce tohoto pečiva jsou považováni vyučený pekař Jan Lutonský (1845–1920) a jeho manželka Josefa Lutonská (1846–1918), rozená Dubovská. Opravdovou proslulost získalo vizovické pečivo až za jejich syna Alfonse Lutonského (1879–1972) a jeho ženy Anny (1886–1971). Základům se jako chlapec naučil od svého otce a pod vedením jeho starších bratrů Jana, Josefa a své sestry Františky dosáhl značné zručnosti a originality v hotovení nového tvarosloví i motivů. Po vzoru svého otce se vyučil pekařem a roku 1896 po něm převzal pekařskou živnost spolu s tradicí hotovení figurálního pečiva. Tak se začala nová éra rodinné výroby figurek ze střihaného trvanlivého těsta.

Po první světové válce, v době konjunktury tohoto pečiva, již nestačili manželé Lutonští pokrýt produkci sami, proto si hledali další pomocníky mezi příbuznými a sousedy nejen na výrobu, ale i na prodej. Udržování tradice se tak přesunulo i mimo rámec rodiny původců, mistrů pekařů. Byli to samouci, bez řemeslné specializace, pocházející většinou z chudších vrstev zdejšího společenství, kteří si hotovením pečiva přivydělávali na živobytí. Od druhé poloviny 20. století se počet jednotlivých výrobců postupně navyšoval, nejvyššího počtu dosáhl v časovém období od 70. do 90. let v souvislosti s příznivými podmínkami na trhu v návaznosti na organizovanou činnost Ústředí lidové umělecké výroby, výrobních družstev a dalších kulturních organizací. V poválečné výrobní tradici byly vedle rodiny Alfonse Lutonského nositelkami tradice převážně vizovické ženy, které těstové miniatury vyráběly již v meziválečném období, ale i ty, které si od konce 50. let minulého století našly v tvarování nejedlého pečiva novou náplň pro své volné chvíle a zdroj příležitostného přivýdělku. Za dobu své činnosti s ním navázalo spolupráci na osmnáct výrobců z Vizovic, kteří získali v oblasti výroby vizovického pečiva odbornou způsobilost a stali se pracovníky lidové umělecké výroby, z nichž pouze dva náleželi k mužské populaci. V roce 2013 byly oceněny titulem Mistr tradiční rukodělní výroby dvě tvůrkyně vizovického pečiva: Ludmila Kalivodová a Stanislava Žabková.

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Zlínského kraje – 2022