Výtvarné navrhování a tkaní tapiserií, koberců a jejich restaurování v Moravské gobelínové manufaktuře

Jedinečným dokladem kulturního dědictví Zlínského kraje, jehož význam překračuje hranice nejen regionu, ale i České republiky, je manufakturní gobelínová a kobercová výroba provozovaná na Valašsku od vzniku první české gobelínové dílny, tj. od roku 1898. Současné umění tkaných gobelínů a vázaných koberců v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí čerpá z více než 125leté dílenské tradice. Znalost a dovednost historických technologických postupů učinila z dílny renomované restaurátorské pracoviště s více než 70letou praxí.

Výjimečnost Moravské gobelínové manufaktury coby specializovaného textilního ateliéru spočívá jak v předávané letité dílenské zkušenosti, tak i v umění interpretace. Přepis výtvarné předlohy do tapiserie je v gobelínové manufaktuře trvalou součástí tvůrčího procesu, v němž svou nezastupitelnou roli sehrává dílenský výtvarník. Na vysoce tvůrčí interpretaci byla založena tvorba gobelínky zejména v posledních třiceti letech, kdy ji vedl (od roku 1992) zakladatel Moravské gobelínové manufaktury, akademický malíř Jan Timotej Strýček (1949–2023). Uměleckými předlohami pro textilní realizace se staly nejen jeho vlastní návrhy, ale i výtvarná díla předních českých výtvarníků. Ambiciózní umělecké cíle Jana T. Strýčka se promítaly také do vytváření cyklů monumentálních tapiserií bez vazby na zakázku, což je počin, který lze považovat za světový unikát.

V českých zemích je tradice výroby gobelínů poměrně krátká a podílely se na ní tři dílny, z čehož první dvě vznikly na území dnešního Zlínského kraje v etnografickém regionu Valašsko. Prvenství mezi nimi patří zašovské dílně doložené už k roku 1898, přičemž její zakladatel, malíř Rudolf Schlattauer (1861–1915), vycházel z vlastních zkušeností s norskou tvorbou, získaných v 90. letech 19. století v severských zemích. Druhou dílnu vedl od roku 1909 v Rožnově pod Radhoštěm Alois Jaroněk (1870–1944) a i jeho dílna pracovala s norskou technikou a zpočátku i s norskou vlnou. V pořadí třetí a dosud fungující dílna sídlí v Jindřichově Hradci a byla založena Marií Hoppe Teinitzerovou v roce 1910, která byla napojena na pražské umělecké centrum a měla zpočátku pestrý výrobní program.

První soukromá dílna v Zašové, založená v roce 1898 byla v roce 1908 přeměněna na dvouoborové zemské školní dílny se sídlem ve Valašském Meziříčí. Ve druhé polovině 40. let 20. století byly školní dílny převedeny pod správu státu a poté vznikl podnik, který více než čtyřicet let fungoval pod Ústředím uměleckých řemesel. Po privatizaci v roce 1992 vznikla Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o., která se rovněž prezentuje jako „živé muzeum gobelínů“ (od roku 2008). Od roku 1930 sídlí „gobelínka“ v budově bývalé dřevařské školy ve Valašském Meziříčí v Husově ulici.

Po celou dobu fungování manufaktury tvoří základ výrobního programu vedle ručního tkaní gobelínů také vázání koberců. Od roku 1940 k nim přibylo rovněž tkaní koberců na horizontálních stavech a od roku 1950 i restaurování vzácných historických gobelínů.

Do tvorby gobelínů a koberců bylo a je zapojeno několik specifických profesí. Dílenský výtvarník má na starosti zpracování návrhu, volbu barevnosti i způsobu převodu s vypracováním dílenských předloh pro gobelíny (kartonu a pauzy) a celkový dozor nad realizací díla. Technický pracovník zvaný patronér zpracovával předlohy pro vázání koberců – patrony. Vlastnímu tkaní předcházela příprava osnovy (práce snovačky). U vázané tapiserie je třeba vlnu seskat do silnějšího vlákna, což provádí skačka prostřednictvím speciálního skacího stroje. Tkaní je dílem tkadlen – gobelínářek, vázaní tapiserií i koberců je prací vazaček. Za závěrečnou úpravu vázaných děl byla zodpovědná postřihovačka. Od 40. let 20. století je součástí dílenské práce i barvení vlny a hedvábí, což vykonává barvíř. Odbornou profesí je restaurování gobelínů a tapiserií, které za spolupráce s výtvarníkem a restaurátorem s licencí provádí tkadleny-restaurátorky.

Tkaní tapiserií

Tapiserie je souhrnný název pro nástěnný obraz, který může být vytvořený různými textilními technikami. Pokud se jedná o tkanou tapiserii, užívá se pojem gobelín, odvozený od názvu významné pařížské manufaktury.

Po technologické stránce je tkaní gobelínů rukodělnou textilní technikou, praktikovanou na tkalcovském stavu jednou či více tkadlenami najednou. Gobelín je tkán na základě výtvarné předlohy. Z kartonu je vytvořena pauza – lineární předloha pro tkadlenu s vyznačenými barevnými přechody a zpravidla číselně označenou barvou, volenou podle předem vytvořeného vzorníku. Pauza se stranově převráceným motivem (gobelíny jsou tkány z rubové strany) je vložena za osnovu a tkadleny podle ní pracují. Realizace gobelínu, jíž předchází i barvení či další úprava vlny nebo jiného použitého materiálu, je dle velikosti díla a náročnosti převodu záležitostí několika měsíců.

Vázání a tkaní koberců

Vázaní vlasových koberců je starověkou textilní technikou. Koberce se ručně vážou z krátkých kousků vlněné příze, jejíž dva volné konce vytváří na líci kobercový vlas. Na kobercovém stavu s napnutou osnovou z několikanásobně skané bavlněné příze se po dvou řadách základního bavlněného útku vyvazuje řada vlněných uzlů. Útek je osnovními vlákny protkán pomocí člunku a k řadě uzlů je stlačen těžkou kovovou vidlicí.

Podle velikosti vázaného koberce jej vyvazuje jednotlivec či několik vazaček zároveň sedících vedle sebe u vertikálního kobercového stavu. Vzor se vyvazuje i tká dle dílenské předlohy, kterou je technický výkres – tzv. patrona, na níž je vzor rozpracován na čtverečkovaném papíře.

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Zlínského kraje – 2019